Farní sbor Českobratrské církve evangelické ve Džbánově - Ústí nad Orlicí

logo Českobratrské církve evangelické
farnost Džbánov

Apoštol Pavel, disident

2 Te 2,1-12

Je-li řeč o vztahu křesťana k vládní moci, obvykle nalistujeme epištolu Římanům, 13. kapitolu, kde nás apoštol Pavel nabádá, abychom se vládě podřizovali, protože pochází od Boha. Zákony, úřady a ti, kdo je zastávají, tedy představují Boží řád, který máme podporovat. Je to ale vše, co Pavel říká o životě v politické obci?

Nyní jsme četli krizový scénář, podle nějž všechny pokusy uzurpovat vládu nad světem – co jich jen v dějinách bylo – vyvrcholí v osobě výjimečně sebestředného vládce, který se prohlásí za Boha a bude od svých poddaných vyžadovat, aby jej jako Boha ctili. Takový požadavek bude ovšem v rozporu s tím, co křesťané věří o Kristu – že jemu Bůh přiřkl prvenství, vládu nad světem i božskou čest. Lidé budou nuceni zvolit si, zda nárok arogantního vládce na božské pocty přijmou nebo naopak odmítnou a tím se vystaví pronásledování. Pavel tedy předvídá závěrečný test loajality těsně předtím, než se Kristus vrátí k soudu nad světem.

Mluví sice v budoucím čase, ale zároveň popisuje něco, s čím se obyvatelé římské říše již v nějaké míře setkávali. Tendence směřující k uzurpování Kristova místa již ve světě působí, ale dosud se neprojevily naplno. Loajalita ke státu se v římské říši vyjadřovala při obřadech oficiálního náboženství, a křesťané hledali, jak se těmto občanským povinnostem vyhnout, aby se nezpronevěřili svému přesvědčení. Úcta k císaři měla tu více, tu méně náboženské rysy. Pavel předpovídá, že tlak na poddané, aby uctívali císaře, jednou hrozným způsobem vyvrcholí. Vede své čtenáře k tomu, aby zůstali věrni Kristu za každých okolností, a slibuje jim, že arogantního vládce Kristus při svém příchodu zničí. Tím se ovšem Pavel staví proti státní ideologii.

Jinde píše, že „den Páně přijde, jako přichází zloděj v noci. Až budou říkat ‚je pokoj, nic nehrozí‘, tu je náhle přepadne zhouba“. Když si lidé libují, jak dobře jsou zajištění, neznamená to ještě, že jejich život stojí na pevném základě. Pavel zde zřejmě naráží na tzv. Pax Romana, římský mír, a tím polemizuje s vládní mocí, která se chlubí, jaká dobrodiní svým poddaným přináší.

Jestliže má Pavel k Římu vážné výhrady a vyhlíží zkázu římské říše při Kristově příchodu, jak může jinde tvrdit, že každá vládní moc pochází od Boha a proto se jí má křesťan podřizovat?
Římská říše byla světem, v němž se Pavel pohyboval, a kde byli doma také adresáti jeho listů. Mnohé, co jim život v říši poskytoval, mohli vděčně přijímat. Fungující státní správa, obchod, možnost cestování…

Zároveň však první křesťané v říši naráželi na všudypřítomné modlářství. Jedním z jeho projevů byl kult císaře. Když Pavel křesťany v Tesalonice chválí, že se „obrátili od model k Bohu, aby sloužili Bohu živému a skutečnému“, rozumí se samo sebou, že se odvrátili také od zbožňování císaře a obětování v rámci státního náboženství.

Pavel se považoval za občana, který respektuje daný řád, pokud ale šlo o náboženství, byl disident. Povahu jeho protestu si můžeme přiblížit na zkušeností církve v naší zemi za minulého režimu.
Církev nemusela hlásat nic vysloveně protirežimního, aby byla vnímána s podezřením a nelibostí. Provokací byla již samotná existence církve – alternativního společenství – uprostřed státu, který tvrdil, že svým občanům zajišťuje vše. Potřeby občanů by již měly být zajištěny, včetně jejich potřeby vytvářet společenství. Sdružovat se měli pod vedením oficiálních vůdců a pod symboly rudé hvězdy, srpu a kladiva – a hle, některým to nestačilo, nebylo jim to dost dobré, a sdružovali se zvlášť pod symbolem kalicha či kříže. Na svých shromážděních nečetli závěry partajních sjezdů, ale Bibli. Jakkoli stát ujišťovali o své občanské bezúhonnosti, věřili nakonec něčemu jinému než státní ideologii, takže jejich vnější souhlas s režimem byl odhalován jako pouze zdánlivý a ne zcela věrohodný. Mladý křesťan si nekladl za cíl zrušit Socialistický svaz mládeže, ale spíše jej ignoroval a těšil se na setkání mládeže v církvi.

Ani apoštol Pavel si nekladl za cíl zrušit kult císaře, ale hlásal, kdo je skutečný Pán. Je jím Ježíš – a všichni si snadno domysleli, že tedy ne císař. Pavel v tomto ohledu navazuje na dlouhou židovskou tradici, která se vyrovnává s životem v pohanském světě. Když se Izraelci asi 500 let před Kristem ocitli v babylonském zajetí, byli nuceni žít uprostřed pohanského impéria s jeho státní ideologií, která přiznávala výjimečné místo vladaři a jeho božskému patronu, který byl zobrazován sochou či obrazem.
V reakci na tuto situaci Židé zformulovali životní postoj, který přichází nejzřetelněji ke slovu v knihách Jeremjáš a Daniel. Tento postoj byl vlastní také apoštolu Pavlovi. Východiskem jim bylo přesvědčení o Hospodinově svrchovanosti a nutnosti uctívat výhradně jej. Je-li Hospodin svrchovaný, znamená to, že je tím, kdo ustanovuje vládce a také je sesazuje.

To, že si Izraelci nemohou vládnout sami, ale jsou začleněni do pohanské říše, je třeba přijmout jako trest od Hospodina. Proto je Jeremjáš nabádá, aby hledali pokoj města, kam je Hospodin přestěhoval. V závěru své knihy však Jeremjáš vyhlašuje soud nad babylonskou říší. Až doslouží Hospodinovým záměrům, Hospodin ji odloží na smetiště dějin.

Daniel a jeho přátelé navštěvovali babylonské školy a přijali místo ve státní správě pohanské říše. Zároveň si však uchovávali přesvědčení, že pohanská říše, ani její král, ani králův božský patron, ani jeho obrazy a sochy nejsou tou poslední skutečností a není proto možné se jim klanět – i kdyby je to mělo stát život.

Státní moc tedy akceptovali, svou prací dokonce upevňovali, ale zároveň si uchovávali odstup od státní ideologie; relativizovali její nároky. Tím se ovšem vystavovali nebezpečí, že budou prohlášeni za neloajální občany. Záleželo tedy na tom, jak důsledně stát vyžadoval přijetí státního náboženství.
Východisko je jedině u Hospodina, který vládne nade vším. On může vytvořit snesitelné poměry, v nichž se věřící člověk jako Daniel, může dokonce stát pravou rukou vládce, aniž by se zpronevěřoval Hospodinu. Bůh však také může dopustit těžkou zkoušku, v níž Daniel nemá jinou možnost než otevřeně odmítnout státní náboženství a tím riskovat svůj život.

Kniha Daniel, podobně jako Jeremjáš, kniha Zjevení či Pavlovy listy Tesalonickým staví proti imperiálnímu nároku na svrchovanou vládu nad světem Boží svrchovanost - to, že Bůh vládu nad světem svěřuje svému Synu. Babylonský ani římský vládce není nejvyšší, ačkoli si to o sobě myslí. Hospodin zůstává svrchovaný. Dosud sice nechává vládnout různé arogantní vládce, ale délku jejich vlády omezuje.

Pavel Hejzlar, 15.7.18