Farní sbor Českobratrské církve evangelické ve Džbánově - Ústí nad Orlicí

logo Českobratrské církve evangelické
farnost Džbánov

Moravané

Sk 2,32-42

Připomínáme si dnes seslání Ducha sv. a spolu s tím i vznik církve. Duch svatý vlil nový život do kruhu Ježíšových učedníků. Z jejich nevelké skupiny učinil rychle rostoucí hnutí, takže to, co se zprvu zdálo nevýrazné a Ježíšovým odchodem odsouzené k zániku, záhy začalo měnit tvář světa. Slova, která Ježíš pronesl na galilejském venkově, se během několika desetiletí stala určující pro život mnoha lidí v důležitých městech Středomoří.

Ačkoli to rozhodující se odehrálo v prvním století, i v době, která je nám bližší, zakoušeli někteří křesťané cosi na ten způsob. Chtěl bych dnes spolu s vámi vzpomenout na hrstku Moravanů, kteří se na začátku 18. století vydali změnit svět. Leonard Dober, povoláním hrnčíř, a David Nitschmann, tesař, přistáli na ostrově Sv. Tomáše v Karibiku, aby získali pro Krista černé otroky. Psal se rok 1732. Protestantské církve v Evropě si žily svým vlastním životem; o vysílání misionářů neuvažovaly. Teprve 60 let po odchodu moravských misionářů se vydal William Carey do Indie a o 150 let později Hudson Taylor do Číny.

Společenství v Herrnhutu, česky Ochranově, v Sasku, což je asi 30km od Liberce, však učinilo misii svou prioritou. Zaoceánská plavba Nitschmanna a Dobera byla sice první, ale hned následujícího roku putovali další misionáři z téhož luterského sboru do Grónska, následující rok k severoamerickým Indiánům, potom do Jižní Afriky, na Cejlon, do Číny a Persie. To vše v době, kdy cestování nebylo zdaleka tak pohodlné a rychlé, jako dnes.

Během pouhých 25 let vyslal tento venkovský sbor na panství hraběte Mikuláše Zinzendorfa do světa 100 misionářů. Během 150 let vypravili ochranovští do zámoří přes 2 000 svých členů. Dodnes si černoši v Karibiku a v Tanzanii, kteří se hlásí k této církvi, říkají „Moravané“.

Na sklonku 17. století, v době tuhé rekatolizace, se s velkou námahou udržovaly při životě hloučky tajných evangelíků ve východních Čechách a na Moravě – zejména kolem Litomyšle, Fulneku a Suchdola. Slídili po nich jezuité. Evangelíci si museli od katolických přátel obstarávat potvrzení o účasti u zpovědi. Jejich přátelé se šli vyzpovídat několika kněžím a tak získali potvrzení navíc. Někde je dokonce přátelsky naladění katoličtí kněží varovali, když měli přijít jezuité.

Oficiální cestou nebyla emigrace možná. Evangelíci navíc potřebovali někoho, kdo by jim zprostředkoval přijetí za hranicemi. Tato možnost se jim otevřela v roce 1722 díky Kristiánu Davidovi. Byl to původně katolík, horlivý ctitel všech svatých, zejména sv. Antonína, který mu – tesařovi – byl patronem. David však cestoval po Uhrách, Rakousku, Slezsku a Sasku, kde se seznámil s evangelickým pojetím víry, jež pak přijal za své.

Ten evangelíkům z Moravy vyjednal přijetí u hraběte Zinzendorfa v Sasku. O tři roky později bylo v Herrnhutu 90 přistěhovalců a jejich počet stále stoupal. Přibližně dvě třetiny jich byly z Moravy. Proto se ujalo označení „Moravané“ nebo „Moravská církev“. Byli to lidé, kteří opustili svá pole a své domy pro víru a vydali se do ciziny.

Uprchlíci přicházeli ovšem i odjinud a nebylo jednoduché překlenout jejich názorové rozdíly. Hrabě Zinzendorf, kterému v té době ještě nebylo 30, se snažil situaci mezi osadníky konsolidovat a sjednotit je ve víře. Po letech vzpomínal takto:

„Bylo třeba slavit svatou Večeři Páně s pocitem laskavé blízkosti Spasitele. Ten den se stal dnem slavnostním… Přestali jeden druhého odsuzovat, poněvadž každý byl usvědčen o svých nedostatcích před Bohem a měl pocit při této Večeři Páně, jako by viděl vznešenou tvář Spasitelovu. Při pohledu na tohoto muže bolesti pravila jim jejich srdce, že On jest jejich ochránce, jejich kněz, který okamžitě změnil jejich slzy v olej radosti a jejich bídu v blaženost. Tato pevná důvěra změnila je v jednom okamžiku v lidi šťastné, jakými jsou až podnes. Od oné chvíle přiváděli tisíce lidí k blaženosti skrze vzpomínku na onen den a pomoc udělenou jim nebeskou milostí a od té doby tisíckrát potvrzenou.“

Takto Zinzendorf vzpomínal na 13. srpna 1727. Při jiné příležitosti nazval hrabě ten den „letnicemi“. Napsal o tom: „Spasitel přišel k nám – Duch, jehož obecenství jsme až dosud neprožili a ani jej neznali. Až dotud my jsme byli vůdci a pomocníky. Nyní Duch svatý sám převzal plnou vládu ve všem a ve všech.“

Osadníci v Ochranově prožili při Večeři Páně zvláštní přítomnost Vzkříšeného, která jednak prohloubila jejich vlastní duchovní život, takže se jim modlitba stala radostí a Kristus se jim stal skutečnějším; jednak je učinila vnímavými pro potřeby lidí, kteří o Kristu ještě neslyšeli.

Jejich misijní aktivita nebyla zpočátku plánovaná, ale spontánně vyvěrala z toho, jak se dívali na svět a jak cítili s druhými. Při korunovaci dánského krále potkali někteří členové ochranovského sboru Antona, černého otroka z dánské kolonie na ostrově Sv. Tomáše v Karibiku. Anton jim říkal, že sám je křesťan a že mnozí z jeho příbuzných v Karibiku by jistě také uvěřili, kdyby jim někdo o Kristu řekl.

Nitschmann a Dober se rozhodli tam jít a sbor je vyslal. Nejprve ušli pěšky asi 900km do Kopenhagenu, kde s doporučujícími listinami od Zinzendorfa nastoupili na loď. Cestou se od námořníků učili holandštinu, které měli otroci v Karibiku rozumět. Na ostrově Sv. Tomáše nejprve vyhledali Antonovy příbuzné; předali jim dopis od něj, a nakolik to jejich jazykové znalosti umožňovaly, vyprávěli jim o Kristu.

Když se Vzkříšený ukázal svým prvním učedníkům, řekl: „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Tak tomu bylo i s ochranovskými. V síle Ducha sv. se odvážili do neznámých končin.

Ačkoli sami byli uprchlíci, místo toho, aby se litovali nebo užívali klidu, podstupovali nebezpečí a strádání pro šíření Kristova království. V síle Ducha byli také schopni přiblížit se k otrokům, žít v podobných podmínkách a snášet tropické nemoci. Zatímco jiní Evropané uvažovali, jak druhé využít a šířit své království, misionáři z Moravy hledali, jak druhým duchovně prospět a šířit království Boží.

Zdrojem těchto postojů bylo setkání s Kristem při Večeři Páně a na modlitbách. Intenzivní modlitby vylití Ducha předcházely a také jej následovaly. Jejich duchovní zkušenost našla také vyjádření v celé řadě písní. Jednu z nich nyní zazpíváme: „Srdce k srdci, spěšte spolu“ (480).

Pavel Hejzlar

20.5.18