Farní sbor Českobratrské církve evangelické ve Džbánově - Ústí nad Orlicí
Proč jste tak ustrašení?
Píseň: Ez 177
Vstoupil na loď a učedníci ho následovali.
V tom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal.
I přistoupili a probudili ho se slovy: "Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!"
Řekl jim: "Proč jste tak ustrašeni, malověrní?" Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho.
(Mt 8, 23 – 26)
Vážené sestry a vážení bratři,
přemýšlím, jak vám je? Co asi děláte, jak se cítíte?
Prožíváme těžké, zvláštní a dosud nepoznané období. Všichni jsme v karanténě, nemůžeme volně cestovat, dokonce se ani stýkat, zcela zapovězené je volné sdružování více osob. Školy jsou zavřené, rodiče doma s dětmi, někteří musí při tom i pracovat, někteří jsou doma nuceně. Navštívit prarodiče v různých domovech pro seniory není možné. Malé obchody jsou uzavřené a ve velkých supermarketech panuje velmi zvláštní ticho, někdy podezřívavost, na člověka padá tíseň. Lidé se obecně velmi bojí. Jako věřící lidé máme dokonce zakázané bohoslužby, což je věc také velmi divná, vlastně po generace nezažitá. Vyvolává to otázky: Neslouží nám už Bůh? Nemůžeme sloužit my Jemu? Opustil nás nebo my Jeho? To by byla hrůzná představa. Ocitnout se osamocený na světě, bez jakékoliv podpory, bez smyslu života, v bezcílnosti, vždyť co jiného by bylo žít bez Boha?
Jak vidíme, situace vyvolává palčivé otázky pro každého z nás. O co tady jde? Přemýšlím, že mnoho lidí, nejen z církve, si klade další otázky, třeba: Proč se to děje? Jaké to bude mít důsledky pro svět, pro globalizaci - náš (celkem pohodlný) život a jestli takto jde žít i nadále? Navykli jsme si na obrovskou míru svobody a teď zažíváme, jak o ní můžeme kvůli tak nepatrnému stvoření na pomezí života a neživota (viru) přijít.
Sestry a bratři, jsme zahlceni mnoha informacemi, zprávami. Jistě, mnoho slov slyšíme od lékařů, epidemiologů, ekonomů, politiků či dokonce filosofů a teologů. Některé řeči jsou moudré, některé méně. Ovšem mě naše situace připomněla příběh o Ježíšových učednících na moři, protože tam jde také o ohrožení. Text máte nahoře. Učedníci plují i s Ježíšem na nějaké lodi, patrně se přeplavují po Genezaretském jezeře. Člověk by si řekl, Syn Boží je s nimi, nic se nemůže stát. Ano, vše jim zdánlivě hrálo do karet. Jenže pak nastala ohromná bouře a dokonce jednu chvíli to vypadalo, že loď zmizí nadobro pod hladinou. Učedníci jsou v tuto chvíli vyděšení a ustrašení. (No řekněte, kdo by nebyl....) A víte, co dělal Ježíš? Spal. Přiskočí k němu, lomcují s ním se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ Ježíš se podivil jejich malověrnosti a ustrašenosti. Vstal, pohrozil těm živlům a nastalo veliké ticho.
Přátelé v Kristu, je to svým způsobem také podivný příběh. Vyvolává řadu otázek, jako třeba, proč Ježíš v oné kritické chvíli spal? Dalo se vůbec spát? Dalo se spát, když se na vás valí ze všech stran voda, ale hlavně: jde klidně spát, když jsou přátelé ohrožení?! Proč s nimi Ježíš nebděl a proč nezasáhl hned, než došlo k vypjaté situaci? Jistě úplně nerozumíme Pánu Bohu, jeho cesty jsou nám do značné míry skryty. Co je ale pro nás důležité, vidím v tomto: Pán Ježíš je v této krizové chvíli neopustil, byl stále s nimi, byť dřímal.
Milé sestry, milí bratři, nedivím se mé, vaší, naší bázni a vyděšenosti. Jsou to lidské emoce, vlastně přirozená záležitost, kterou máme dokonce společnou se zvířátky. Z příběhu také vyčítáme, že bouře v životě prostě přichází, stejně jako přichází i epidemie, kolapsy hospodářství, hrozba smrti. Z minulých století také víme, že lidstvo si zažilo celou sadu děsivých válek, morových ran a jiných epidemií, které byly daleko nebezpečnější než je ta „naše“, kovidově devatenáctá. Kolikrát se v těžkých chvílích lidé domnívali, že nastává konec světa ... Jenže to je pouze jedna stránka věci. Druhá věc je ta, kterou jsem již zmínil, totiž - nejsme sami. Bůh tu s námi je. Je s námi na té lodi, byť se děje cokoliv, pluje s námi na lodi života, je blízko. Co je v krizi podstatné? Prostě, že v nouzi nejvyšší je na koho se obrátit a na koho se spolehnout. (Problémem naopak bývá často to, že přestáváme doufat.)
Drazí v Kristu, věřím, že i přes to, co nás může potkat, nebo dokonce ještě potká (nevíme, jak dlouho se vše potáhne), že je u Krista velké milosrdenství, že je u něj záchrana. Jeho poslouchají i ty živly, jeho poslouchá vše, co ohrožuje náš život.
Všem přeji, hodně víry a naděje i v této chvíli, anebo právě v této chvíli. Myslím na vás všechny.
Pane, Ježíši Kriste, děkujeme Ti za každý den, do kterého jsme se mohli probudit.
Děkujeme Ti za naše blízké, za naše sestry a bratry. Vyznáváme, že se kolikrát bojíme
o sebe sama i o naše bližní. Přitom víme, že Ty máš vše pevně v rukou. Prosíme Tě
proto o pomoc, když se nám začíná vytrácet naděje a víra, prosíme Tě, abys nás
podpíral, prosíme Tě za Tvou přítomnost. Buď s námi ve svém Duchu svatém. Buď
s námi jako Utěšitel a Konejšitel. AMEN
Píseň: Ez 446
Ladislav Havelka, farář