úvodní stránka kdo jsme sborová oznámení Doba karanténní sborový dopis vánoční hra 2020 pravidelná setkání Fotogalerie www odkazy kontakty + mapa GDPR

Historie sboru

Tajní nekatolíci ze Džbánova a jeho okolí přečkali statečně dobu „temna", dobu „kacířů". Rozhodujícím historickým mezníkem pro tyto věrné zůstane den 13. října 1781, kdy císař Josef II. vydává Toleranční patent. Přestože jeho znění bylo do chrudimského kraje dodáno se zpožděním, první schůzka nekatolíků na litomyšlském panství se konala v blízkých Českých Heřmanicích již 3. prosince 1781, a vzápětí - dne 4. prosince 1781 byl donesen na litomyšlský magistrát seznam osob z území sloupenského a džbánovského, které helvetskou víru žádaly. Bylo jich celkem 629; z toho z Voděrad 256, z Jehnědí 191, ze Džbánova 122 a z Hrádku 60.

První evangelické bohoslužby věřících z rozsáhlého území se konaly ve Sloupnici 9. prosince 1781. Navzdory tomu, že tehdy ještě nerozdělená církev sloupenská, džbánovská a choceňská neměla ani kostel, ani faru, ani duchovního pastýře. (Dle výkazu z roku 1787 zahrnoval sbor Sloupnice v roce 1782 celkem 11 obcí s vyznavači helvetského vyznání. Středisko Džbánov bylo registrováno roku 1783, Sloupnice roku 1784).

 

Na konci roku 1782 bylo utváření tolerančních sborů již v podstatě ukončeno a čekalo se na pastory helvetského vyznání. V té době se také nesnadno rozhodovalo o tom, kde bude sídlo tolerančního sboru. Spor Džbánova a Sloupnice nakonec vyřešila sama litomyšlská vrchnost.

Vzhledem k tomu, že sloupenští se nemohli sjednotit na výběru vhodné parcely, bylo určeno, že kostel bude ve Džbánově, kde vše k tomuto již bylo nachystáno. A skutečně zde byl z horlivosti místních členů kostel postaven již roku 1784. Tento první toleranční kostel ve Džbánově sloužil 11 let evangelíkům z celé výše uvedené oblasti. V  roce 1786  k němu přibyla i první církevní škola pro evangelické osadníky Džbánova, Voděrad, Jehnědí a Hrádku, která sloužila svému účelu až do roku 1876; od roku 1870 pak v nově postavené budově. V roce 1880 v souvislosti s osamostatněním sboru byla tato školní budova přeměněna na faru a byly zřízeny dvě obecné školy ve Voděradech a Jehnědí.

 

Fara z  rozhodnutí vrchnosti však měla být ve Sloupnici, blíže Litomyšli, kde farář bude lépe pod kontrolou. Teprve roku 1795 byl ve Sloupnici postaven i kostel a bohoslužby se konaly střídavě na obou místech, jednu neděli všichni chodili do Sloupnice, druhou všichni do Džbánova. To nesporně vypovídá o rovnocennosti a tolerantnosti obou částí sborů.

 

Ve Džbánově je také starý, ještě předtoleranční hřbitov, který sloužil k pohřbívání potomků českých bratří, označovaných za ariány. Tato skutečnost je dokladem starobylosti a nepřerušenosti bratrské tradice v této lokalitě. Evangelické hřbitovy se jinde teprve zakládaly, mnohdy velmi nesnadno. (Například ve Sloupnici bylo pro hřbitov zlomyslně vyhrazeno zamokřené místo v oblasti zdroje pitné vody a teprve poté, co i katolíci pociťovali zapáchající vodu, bylo povoleno otevření nového evangelického hřbitova.)

 

V době toleranční byla v naší oblasti přinejmenším dvě - s Chocní tři - střediska, kde až do 80. let 20.století nikdo nepochyboval o tom, že všichni patří do rodiny tolerančních sborů. Obzvláště, když ve starší literatuře je nejednou uváděn „sbor sloupensko - džbánovský". S touto tradicí Džbánov vstupoval jak do svého osamostatnění, tak i do období, kdy si v nových svobodných podmínkách poslední třetiny 19. století mohl do svého tolerančního kostela, své toleranční školy a nyní už i fary, pozvat svého faráře. Což dříve možné nebylo. Zajisté se proto stala v 80. letech 20. století těmto původem tolerančním sborům křivda, kdy jim v evangelické historii bylo upřeno právo honosit se přídomkem "toleranční" a moci se tak zapsat na tabuli této cti. Stálo by za rozbor, jaké vlivy mezi historiky té doby vedly k tomu, že nejen ve Džbánově vznikly oprávněné pocity, že tu dochází k překrucování pravdy směrem k polopravdě, tak jak bylo zvykem v tehdejší socialistické společnosti a snad i k plánování budoucího slučování sborů rádoby posvěceného "tradicí".

 

V červnu 1783 přichází do sboru první duchovní, maďarsky mluvící Jan Breznay, narozený v roce 1755 v Rimavské Sobotě. Do jeho příchodu a do doby postavení kostela ve Džbánově (1784) se bohoslužby konaly po domech. Působil zde do roku 1788, kdy odešel do sboru ve Velimi. I druhý duchovní Ondřej Akos (1789-1802) a třetí v pořadí Štěpán Vašarhely (1802-1815) pocházeli z Uher. (Maďarští evangelíci měli zachovanou svobodu vyznání, sbory v Uhrách měly dlouhou tradici, snad i pro zásluhy v bojích s Turky. Nevztahoval se na ně tudíž toleranční patent. Byli proto vzděláním připraveni farářovat v Čechách). Tito faráři přišli do neurovnaných poměrů, a jistě museli překonávat řadu těžkostí jazykových, náboženských a hmotných, v neposlední řadě i neshody mezi místními evangelíky a katolíky. Přesto, nebo právě díky tomu, jsou jejich stopy v historii sborů nesmazatelné

 

Džbánovský sbor se v roce 1880 oddělil od Sloupnice a vytvořil sbor samostatný. Džbánov to mohl učinit již o něco dříve, ale měl velmi dobrý vztah k tehdejšímu sloupenskému faráři Jiřímu Čížkovi. Proto až po skončení jeho služby v roce 1879 učinil toto zásadní rozhodnutí. Za svého faráře džbánovští povolali od února 1881 Bohumila Mareše, učeného a vzdělaného muže, vikáře z Vanovic, překladatele Lechlerova spisu o M.J.Husovi, kterému farníci přichystali při příjezdu na nádraží v Ústí nad Orlicí velkolepé přivítání. Marešovým nástupcem se stal v roce 1887 farář Bedřich Horký, který tu působil 44 let (1887 - 1931) a reformovaný sbor převedl do spojené církve.

 

V roce 1879 postihlo sbor velké neštěstí, když shořel původní toleranční kostel, spolu s devíti usedlostmi ve vsi. Příprava stavby nového kostela a vlastní stavba probíhala v létech 1880 až 1881 pod vedením stavitele Konráda Havlíčka z Chocně. Jak uvádí historické prameny, byl „nový chrám vystavěn v letních měsících roku letošního nákladem 6.450 zlatých a dne 30. října 1881 slavnostně posvěcen". Stavba probíhala od května do října 1881- trvala tedy pouhého půl roku!

 

Jednolodní chrámová stavba bez věže se vyznačuje vzdušností a jednoduchostí, je obdélníkového půdorysu s presbytářem ve tvaru půlkruhu, západní průčelí se vstupními dveřmi je zdobeno štukovými římsami se zvýšeným štítem a s kamenným kalichem.

Na základě rozhodnutí Ministerstva kultury ČR byl kostel prohlášen dne 24.03.2004 za kulturní památku. Interiér kostela je původní a veškeré vnitřní vybavení je ze dřeva. Je to především kazatelna s oboustranným schodištěm a nebesy, křtitelnice, lavice a kruchta, na které jsou umístěny varhany z roku 1888 se sedmi rejstříky.

 

O dvacátém století i prvním desetiletí století 21. lze bez nadsázky říci, že bylo obdobím stavebního rozmachu sboru. Za působení faráře Bedřicha Horkého (1887-1931) byla v  roce 1910 zakoupena budova staré mlékárny, která byla postupně přestavěna na sborový domek se sálkem, kde v roce 1928 otevřeli Masarykovu síň. Dalším farářem po Bedřichu Horkém byl Jan Sláma (od roku 1932 do roku 1946). Tehdy byla vybudována nová fara (v roce 1935), jejíž první větší přestavba proběhla v roce 1979, kdy byl vyhlouben sklep pro ústřední topení, do přízemí byla vestavěna kuchyňka a chybějící koupelna a WC. Na přelomu 20. a 21. století došlo k další rekonstrukci fary svépomocí i dodavatelsky (kuchyň, koupelna, okna, střešní krytina, omítky) v hodnotě 561.000,- Kč.

 

 

 

Po 2. světové válce byl sbor krátce administrován farářem Josef Bednářem z České Třebové (1946 - 1948).

Na kostele byla v roce 1950 provedena renovace fasády, vymalování vnitřku chrámové lodi a natření kruchty, varhan a kazatelny. To vše bylo již za faráře Josefa Průši (1948-1955). Po něm přichází do sboru farář Jan Amos Pavlinec (1955-1976). V letech 1976 - 1978 byl sbor administrován sloupenským farářem Miloslavem Běťákem. Zamýšlená rekonstrukce celého kostela se v létech 70.tých až 80.tých dvacátého století nakonec stala nereálnou a to jak pro politickou nepřízeň, tak i pro finanční náročnost. Proto padlo v roce 1988 zásadní rozhodnutí vystavět modlitebnu novou. Tehdy již působil ve sboru farář Dr. Blahoslav Pípal, výborný starozákoník a kazatel (1978-1990), který však nečekaně uprostřed práce umírá. Vlastní stavba probíhala již převážně za působení farářky Anny Pípalové ve sboru (1991 -1997) a to od roku 1989 do května 1994, kdy byla modlitebna slavnostně otevřena za účasti synodního seniora Pavla Smetany. Celkové náklady tohoto díla činily 620.000,- Kč a dílo bylo úspěšně dokončeno díky trvalé obětavosti členů sboru. Po odchodu Anny Pípalové spravoval sbor jáhen Josef Šplíchal (v létech 2000-2004). Až do příchodu faráře Jiřího Kvapila (od roku 2006) byl sbor administrován převážně z Litomyšle (Věra Pleskotová), krátce z České Třebové (Jiří Nečas) a z Lanškrouna (Marek Vanča). Od září 2016 je farářem sboru Dr. Pavel Hejzlar.

 

Největší starosti a námahu na jedné straně, ale především velkou radost a vděčnost pociťuje sbor ve vztahu ke generální rekonstrukci kostela, která začala fakticky již v roce 1996. Tehdy došlo k položení nové střešní krytiny za 400.000,- Kč. Intenzivní práce probíhaly především od roku 2003 a byly úspěšně dovedeny do konce v roce 2008, kdy ve sboru již působil farář Jiří Kvapil. Na tomto místě se patří vyjmenovat nejpodstatnější stavební úpravy: statické práce - stažení kostelních zdí ocelovými lany, dále odvětrání kostela, vnější omítky, nová okna a vchodové dveře, rekonstrukce původní kamenné dlažby a její doplnění imitačním materiálem, nová výmalba včetně restaurátorských prací (dle původní výzdoby kostela z roku 1881), nová elektroinstalace, oprava lavic, kazatelny a generální oprava varhan. Toto celé několikaleté dílo má hodnotu cca 3.000.000,- Kč a bylo ho možno realizovat díky získaným prostředkům ze státního rozpočtu, od obcí Voděrady, Jehnědí, Hrádku, města Ústí nad Orlicí a v neposlední řadě i od širokého okruhu obětavých dárců ve sboru i mimo sbor.

Výčet všech stavebních aktivit je třeba dokončit uvedením zbourání staré stodoly u fary, která sloužila jako kůlna a garáž a jejíž statický stav byl již havarijní. Na jejích základech byla postavena v roce 2007 až 2008 nová prostorná garáž za 184.000,- Kč.

 

Možná se zdá, že péči o budovy a stavby je v historii sboru věnována přílišná pozornost. Ale nezapomínejme, že žijeme na venkově, kde součástí tradice je pracovitost, společenství při díle a radost z výsledku. A při tom všem budování bylo potřeba překonat mnoho překážek a vynaložit velké úsilí, které by bez víry a naděje v budoucnost sboru i církve Páně bylo nemyslitelné.

 

K historii sboru patří i neoddělitelně existence kazatelské stanice v Ústí nad Orlicí, která díky hojnému počtu aktivních členů mohla být ustavena v  březnu roku 1933, především zásluhou a iniciativou Jana Slámy. V tomto roce započaly i samostatné bohoslužby v Řetůvce (ve škole), které později zanikly. Po roce 1945 členové kazatelské stanice v Ústí nad Orlicí uvažovali o stavbě vlastního kostela v Ústí nad Orlicí, začali shromažďovat dary na jeho realizaci, ale tento záměr nebyl tehdejší Synodní radou schválen. Od zřízení kazatelské stanice do současnosti se lidé scházejí k  bohoslužbám v pronajatých prostorách; nejprve v budově Jednoty bratrské (nejstarší historicky cenná stavba ve městě z roku 1555), později v modlitebně Církve československé husitské. Kazatelská stanice v Ústí nad Orlicí zahrnovala obce Ústí, Kerhartice, Hylváty, Dolní a Horní Libchavy, České Libchavy, Černovír, Lanšperk, Hnátnici, Knapovec, Dolní a Horní Houževec.

Kazatelskou stanici v Ústí nad Orlicí ve svém počátku spravovali kromě džbánovských „kmenových" farářů i administrátoři (ze Sloupnice Miloslav Běťák, z České Třebové Miloslav Dobrkovský). I z toho důvodu bývaly zde bohoslužby pouze jednou až dvakrát za měsíc. Tento stav měl za přirozený důsledek úbytek počtu členů, neboť řada evangelických rodin nechávala své děti v té době pokřtít u jiných nekatolických církví působících ve městě (CČSH, Jednota bratrská).

Pozornost rozvoji kazatelské stanice věnovala především farářka Anna Pípalová. Za jejího působení ve sboru (1991-1997) došlo k oživení a růstu účasti na pravidelných každonedělních bohoslužbách. V roce 1992 se již neobnovil výbor kazatelské stanice a při volbách staršovstva ve Džbánově se čtyři zástupci z  KST Ústí n.O. stali členy společného staršovstva. Sblížení obou částí sboru, tedy tradiční toleranční a městské, bylo spontánní a bylo dovršeno v roce 1997 změnou názvu sboru na „Džbánov - Ústí nad Orlicí."

 

Vracíme-li se dnes k dějinám sboru, nemůžeme se nezmínit o pomníčku Jana Augusty (1500 - 1572), který byl postaven v blízkém lese u Džbánova. Iniciativa vystavět pomník tomuto biskupu Jednoty bratrské, který byl v nedalekých lesích dne 25. dubna 1548 dopaden a následně dlouhodobě vězněn, vznikla údajně již v roce 1948, ale tehdejší doba takovému počinu nepřála. Záměr se zdařil v roce 1956 díky spolupráci kazatele Jednoty bratrské v Ústí nad Orlicí Karla Reichla a faráře džbánovského sboru Jana Amose Pavlince. Prostý pomníček stojí na okraji lesa u autobusové zastávky na rozcestí silnic do Džbánova, do Jehnědí a do Sloupnice. Slavnostní odhalení se konalo 16. září 1956 u příležitosti 500. stého výročí založení Jednoty bratrské. K oživení památky historické osobnosti 16. století, spjatou s okolím Džbánova a pobytem v Litomyšli a pro důstojnou prezentaci památného místa sbor ve Džbánově v roce 2007 v prostoru u pomníčku umístil informační tabuli a jednoduché posezení s přístřeškem. Tak je umožněn odpočinek turistům na místě širokého panoramatického výhledu do dalekého kraje (Krkonoše, Orlické hory, Kunětická Hora).

 

 

Kazatelé působící ve sboru od Tolerančního patentu:

 

Jan Breznay 1783-1788

Ondřej Akos 1789-1802

Štěpán Vašárhely 1802-1815

Gabriel Molnár 1816-1843

Jozef Fišer 1843-1857

Jiří Čížek 1858-1879

Bohumil Mareš 1881-1887

Bedřich Horký 1887-1931

Jan Sláma 1932-1946

Josef Průša 1948-1955

Jan Amos Pavlinec 1955-1976

Blahoslav Pípal 1978-1990

Anna Pípalová 1991-1997

Josef Šplíchal 2000-2004

Jiří Kvapil 2006 - 2016

Pavel Hejzlar 2016 - 2018

Ladislav Havelka 2019 - doteď

 

Zapsala Anna Jeništová.